pátek 29. srpna 2014

This Just Doesn't Seem to Be My Day.

Těžké ráno. Zhřešila jsem snídaní v McD. 
Pomalu a jistě nás opouští léto a na mě padá podzimní nálada (v  tom dobré smyslu).
Konečně jsem poslední dobou zase přesedlala ze seriálů spíš na filmy!
Do knihovny mi přibyla nová knížka Podivné město, teď si musím koupit ještě první díl, který mám jen ve čtečce - a to se vyplatí.
Od Gilmorek k Dawsonovy. A zjistila jsem, že sem fakt vyrostla!
Za minulý víkend jsem přečetla dvě knížky (takové ty, co se s nimi strašně rádi zahrabete v křesle a nemůžete vstát) - Zvláštní smutek citronového koláče a Baladu o smutné kavárně/Svatebčanku
Piknik, co jsem plánovala a tolik se na něj těšila nakonec nebyl (docela mě to naštvalo). Dlouho zase žádnou akci organizovat nebudu. 
Vařila jsem poprvé quinou. Pro začátek jsem zvolila formu salátu. Bylo to výtečné. Skočte si pro ní. 
Už jsem 21 dní v kuse šťastná a vynechala jsem jen jednou (zrovna na na výročí)! 
Nedávno jsem si uvědomila, že už víc jak rok a půl chodím na angličtinu. Kdo by to byl řekl.
Naučila jsem se konečně víc využívat Pinterest
Dala bych si zase nějaký filmový maraton, jako loni s novým Bondem. Nějaké návrhy? (Hvězdné války mi doma neprojdou.)
Cassida mě úplně nadchla svou odhodlaností a výdrží s Whole30. Neumím si vůbec představit.
U oběda jsme s kolegyněma debatovaly o tom, co jsme nosily, když jsme byly malý. Kde jsou ty časy lacláčů, elasťáků, zvonáčů, lakýrek, obrovských sponek s mašlema do vlasů, roláků a džínových sukní s volánama? 
V neděli bude Den nepřečtených knih. Loni jsem díky tomu dočetla Vzpomínky na Johna Lennona a letos se dám konečně do Murakamiho Po otřesech
Poslední srpnový víkend před námi. Tak si ho užijte!

pondělí 18. srpna 2014

"6"

Před šesti lety jsem seděla na lavičce na Střeleckém ostrově. On přinesl kytku a já zapalovač.
V 17:50 se mě v parku na Kampě zeptal: "A to už spolu teda teďka chodíme?"
A já v 18:00 se smíchem řekla: "Tak od teď."

Tenhle šestý rok byl pro nás docela složitý a párkrát taky skoro ten poslední. Přesto jsme dneska spolu a tady.
Šest let.


úterý 12. srpna 2014

Burákové máslo a pohled z Kryštof kempu.

Po cestě z práce jsem si koupila 300 g pražených, loupaných, nesolených arašídů. Nemohla jsem se dočkat až je doma hodím do robota a konečně si vyrobím domácí burákové máslo. Je to snadné jak facka. Arašídy hodíte do robotu, zmáčknete tlačítko a sekáte. Sekáte a sekáte a arašídy se pomalu stávají pomazánkou. Já jsem je ještě jemně dosolila a přidala dvě lžičky javorového sirupu. Nejtvětší mňamka! Vypadá to, že burákové máslo už si asi nikdy kupovat nebudu. 

Ve schránce jsem dnes našla pohled z Kryštofkempu, co jsem nám poslala (moc často si sama sobě pohledy neposílám). Milým překvapením bylo, že na něm krom mého vzkazu byl i podpis od Richarda. Obdivuju jeho výdrž, protože podepsat takové množství pohledů muselo být náročné. Hned jsem měla lepší den.



Když jsem ráno v práci zasedla k počítači, hned první zpráva, kterou si přečetla byla ta, že zemřel Robin Williams. Vážně mě to překvapilo a taky rozesmutnilo. Deprese jsou hrozná věc! 

Poslední dva dny chytám na Cool(u) staré díly HIMYM a neuvěřitelně se u nich řežu smíchy! Úplně se v tom vidím. Vypadá to, že podzim bysme mohli věnovat repríze a staré dobré pětce. 

Dočetla jsem včera Útěk do divočiny. Před víc jak dvěma lety jsem viděla film, ze kterého jsem byla naprosto v tranzu. Nedávno jsem v knihovně narazila na knihu a v tranzu jsem byla znovu. Opět jsem přemýšlela o celé té cestě, o velké smůle, o osudu. Vřele doporučuju! 

Viděla jsem po dlouhé době film s Natalií Oreiro. Argentinské drama s názvem Wakolda. Nebylo to vůbec špatné. Líbilo se mi po delší době zase poslouchat něco ve španělštině a zase jsem si posteskla, jak jsem všechno zapomněla. 

Posledním tipem je výborná aplikace na sledování vlastních financí - Spendee. Používám jí denně a rozhodně stála za těch pár dolarů.

pátek 8. srpna 2014

#100happydays.

8. srpen. Mé oblíbené datum. Můj oblíbený srpnový den. Když si ho představuju, vždycky mi na mysli vytane teplý letní večer, pomalu zapadající slunce a procházka na panelku se Sítou a Ketynou. Ani nevím proč. Asi mi tyhle dny zůstaly jako prototyp těch nejhezčích chvílí. Vtipné, že se to ukáže až po tolika letech. 

Kdy jindy tedy konečně začít #100happydays výzvu než dnes. Sto dní v kuse je docela velké sousto, ale proč to nezkusit právě teď. Jednou něco dokončit musím! Vy se můžete těšit, že 15. listopadu se tady objeví velká stofotková koláž šťastných fotek. (I can & I will). Všechny odvážné a odhodlané parťáky ráda přivítám. Dejte vědět v komentářích. Můj instagram ZDE.

Zítra nás čeká dlouho očekávaný Kryštof kemp! Jupí!






sobota 2. srpna 2014

Pahýl podruhé.

Kolegova svatba byla moc fajn. Byla v kostele, byla docela komorní a moc jim to slušelo. Každá svatba mě vždycky něčím dostane a nutí mě přemýšlet o tom, jak bych si tu svou představovala já. Přesto si vlastně nedokážu představit, že bych takovou akci doopravdy musela plánovat. Možná jednoho dne - kdo ví...

V týdnu jsme se poměrně neplánovaně sešli s holkama z vejšky na Náplavce. Bylo fajn se vidět po tak dlouhé době takhle pohromadě. Byla jsem na Náplavce letos poprvé (je mi jasný, že musíte kulit oči). Byla tam doopravdy miliarda lidí a pravděpodobně tam v hezkém počasí chodí tak tři čtvrtě Prahy. Můj kamarád, co nesnáší hipstery by tam nevydržel ani minutu. Nicméně jisté kouzlo jsem nakonec stejně našla.



Po dlouhé době jsme s K. a T. a L. vyrazili nejdřív náhodně na Spartu, která dala 7 (ano sedm) golů a ve čtvrtek pak na plánovanou večeři k nám do pivovárku. S L. jsme nejdřív jen ve dvou vyzkoušely novou kavárnu Jen, kterou mohu vřele doporučit dál (hlavně Huga) mezitím, co kluci hráli tenis. Večer se nám nad míru vydařil - se vším všudy.

Celý týden jsme s K. taky plánovali prodloužený víkend, abychom se taky někam podívali a nemysleli pořád jenom na práci. Nejdřív to vypadalo na Špindl (ten máme pořád v záloze na někdy jindy), pak na Lipno a nakonec to byl Mácháč. Všechno jsme samozřejmě nechali na poslední chvíli - takže když jsem v sobotu obvolávala kempy a slyšela samé: "né, tady je úplně narváno, místa fakt nemáme!" chytala jsem trošku nerva. Vše ale dobře dopadlo a díky jedné milé paní jsme získali pokoj dokonce v penzionu (a se snídaní). Ubytování sice takové osmdesátkové (místy možná i sedmdesátkové), ale co - na dvě noci to stačilo. Navštívili jsme zajímavé i luxusní restaurace, luštili křížovky, hráli prší, země/město, stavěli vlaštovky, opalovali se, koupali se, četli si (to spíše teda já) a popíjeli margaritu. Víkend přesně podle mých představ. U Máchova jezera jsem byla poprvé a určitě bych se nebránila tam jet někdy znovu. Můžu to tam s klidem doporučit dál!

(rozepsáno a nedospáno minulý týden)

Babi nakonec skoro o týden dřív přebírala nový byt. Takže jsem minulý týden konečně viděla, kam se bude stěhovat. Je to byt moc hezký, ale bude na něm strašně moc práce – bývalí majitelé si s ničím nedělali moc starostí (bohužel ani se základním úklidem). Těším se, až to bude vybavené a zabydlené!

Konečně jsem letos byla v letním kině a to ve Výletním kině Smíchov na výborném filmu Granhotel Budapešt (miluju Anderse). Mělo to rozhodně atmosféru! Sedíte/ležíte na obrovském pytli, popíjíte koktejl, okolo vás nasvícená Praha, břeh Vltavy. Klidně bych v srpnu dala něco dalšího. Co vy a letní kina?

Když už jsem u filmů. Viděla jsem druhý díl nové Planety opic – bylo to drámo a La dolce vita, který mi vůbec nepřišel tak úžasný, jak se o něm říká.

Od zítra tři dny dovolené.

(rozepsáno a nedopsáno tento týden)

čtvrtek 10. července 2014

O obyčejných věcech.

V pondělí jsem poprvé dělala ptáčky (v rozletu sice, ale dělala). Naskytlo se vhodné maso, na svíčkovou bylo moc vedro a tak jsem vyndala papiňák a bylo. Stále mám pocit, že omáčky mi ještě tak úplně nejdou. 

Pekla jsem rybízový koláč z posledního rybízu ze zahrádky. V sobotu se babi stěhuje k našim a v úterý předává klíče....

Viděla jsem konečně Full metal jacket (ano, stydím se, že až teď). Dokonce jsem se rozhodli, že bychom mohli konečně shlédnout také Apocalypse Now a Platoon. Válka ve Vietnamu je velké téma pro velké režiséry.

Po úspěšné obhajobě jsem zašla do knihovny pro trochu toho prázdninového čtení a mimo jiné jsem si konečně po mnoha letech půjčila Živou historii, kterou mám v plánu si přečíst už strašně dlouho - jen nikdy nebyl čas na tu její délku. Zatím jsem pořád v začátcích, ale baví mě to moc. Čtení před spaním. 

Běhám nebo jezdím na rotopedu (s Gilmorkama). Snažím se oboje do svého diáře řadit častěji a těším se až budou vidět výsledky!

Minulý víkend jsem naprosto odpočinkově strávila na Živohošti. Jen samé grilování, opalování a čtení. Navíc jsem taky po delší době byla zase s rodiči. Jak je fajn někdy vypadnout ven.

Chystám se na výstavu Tima Burtona a Andyho Warhola a chci si udělat novou lennonovskou tašku! 

Už pozítří se nám žení kolega. Každý rok v létě navštěvuji alespoň jednu svatbu. Na tuhle se těším obzvlášť. Připravili jsme pro něj pěkné dárky a párty bude veliká!

Snažím se udržet bullet journal a hodně jsem teď poslouchala Nirvanu.

Rozkoukala jsem Stoletého staříka a vlastně mi to nepřišlo vůbec špatné, zbývá mi asi půl hodina. Jestli nebudu někde "pryč" a zatím to vypadá, že nebudu a jestli bude hezky tak mě čeká letní kino a s ním i Grandhotel Budapešť (konečně!). 

Těším se až si jako za starých časů vyklidím stůl! Možná to zvládnu už dnes.

Mluvila jsem po několika letech s P. - o životě, o práci, o tom jak se mají naše rodiny. S někým strávíte skoro čtyři roky života a nakonec skončíte jako dva cizí lidé. 

Hodně teď v práci ulítáváme na Keep calm and.....  

Hrozně mi chybí, že letos mě nečeká žádná dovolená....

pondělí 30. června 2014

Drain you.

Sedím tady. Na bílém pozadí mi bliká kurzor a já přemýšlím, čím začít. Vlastně jsem měla tolik, co vám říct – a teď prázdno.

…………………………………………………………………………………………………………

Chtěla jsem vám napsat o tom, jak jsme s K. byli minulý víkend v Rumburku v lovecké chatě Dymník. Jak jsme viděli seskupení kamenů – strom života, jak jsme byli na Pravčické bráně, jak jsme se plavili soutěskami a jak jsme navštívili německé městečko Bad Schauden. Jenže od včera je všechno jinak a tak mi najednou přijde zbytečné o tom psát. Pokud mě čtete pravidelně, v lednu jste určitě zaregistrovali, že jsme s K. prošli takovou docela velkou krizí. No a teď po půl roce – jsme zase zpátky. K. opět prochází svou krizí, o tom, co chce a co nechce a jestli vlastně chce být se mnou, anebo spíš jak se mnou být. Mě to ničí a všechno je kvůli tomu na nic. A tak si teď asi dáváme měsíc pauzu. Já nejedu na žádná kola a před Kryštof kempem si řekneme, co dál. Náš šestý rok je fakt hodně kritický. 

To znamená, že já sama nevím, co se sebou. Já sama nevím, co bude dál a co vlastně chci. Trošku mě přepadá moje klasická panika, chvilkami jsem jen v útlumu a jen v malých okamžicích přichází klid. Jsem teď zkrátka rozhozená!


sobota 28. června 2014

O konci jedné velké etapy.

Měla jsem v plánu o tom napsat mnohem dříve - nejlépe v den, kdy se to všechno událo. Ale tentokrát se to nějak nepodařilo. Nicméně dnešek mi přijde docela příhodným dnem k tomu, abych se s vámi podělila o velkou událost ve svém životě. 

18. června jsem obhájila svojí diplomovou práci a po dvaceti letech jsem přestala být studentem. Konec. Už žádné chození do školy, žádné testy, žádné zkoušky, žádné psaní. Dvacet let je dlouhá doba. Je to většina mého života. Od teď už se nemůžu považovat za studenta. 

Šla jsem jako úplně první a modlila se, aby nedorazila BB. Zdálo se, že stěstí mi přeje a i když nepřišla moje oponentka a začalo se později, všechno šlo relativně podle plánu. Jenže pak se asi v půlce BB zjevila ve dveřích s tisícem otázek a úsměvem na rtech. Nepotopila mě, jak jsem se obávala - spíš naopak. Při gratulaci mi dokonce dala čokoládu (zvláštní jak se ten náš vztah v průběhu času proměnil). V ruce jsem držela papír o tom, že je to všechno za mnou! Už den před tím jsem věděla, co budu dělat až tahle chvíle nastane. Koupila jsem si pití v Mangaloo a vydala jsem se na Kampu. Kam taky jinam než na MOJE místo. Mluvila jsem dlouho s babičkou a uronila pár slz, protože mi připomněla, že děda by na mě byl pyšný! Pak jsem se šla o svojí radost podělit s Johnem k Lennonce, kde jsem si poslechla potulného kytaristu. Vzpomínala jsem na časy se Sítou a všechny ty naše sliby. Hodně jsem se prošla - což jsem tak trochu potřebovala. V Papelote jsem si udělala radost a večer jsem vyrazila s našima slavit ty naše tituly (ségra udělala bakaláře týden přede mnou). Náročný den! Ale jsem magistr...


Dnes jsem jako každý rok myslela na všechny děti s vysvědčením. Na deváťáky a na třeťáky. Myslela jsem na svojí rozlučku v lesáči, na svoje poslední vysvědčení a taky na všechny ty prázdniny, co mám za sebou. Poslední červnový školní den je pro mě plný nostalgie (stejně jako začátek září) a asi už to tak bude napořád. Je až k neuvěření, že je to 11 let od chvíle, co jsem vyšla základku a 7 let od chvíle, kdy jsem skončila střední. 

V osmé tříde jsem si do deníku napsala osm velkých přání. Už od čtrtnácti jsem věděla, že půjdu na vysokou. Od té chvíle se podstatná část věcí točila kolem školy. Byly chvíle, kdy jsem to chtěla vzdát a byly chvíle, kdy to vypadalo, že už mi na tomhle přání tolik nezáleží. A teď, když je to všechno hotové a splněné, cítím trochu prázdno. Co je mým velkým přáním teď? Kam mířím? 

PS: Jak jsem udělala absolutoria a jak jsem neudělala/udělala bakalářské státnice.